Navždy sbohem

Studený vánek sfoukl svíce,

Temná dáma tě skryla,

Nespatřím tě nikdy více,

Rouška zapomnění tě nepokryla.

 

Tiché kroky jako ozvěna se nesou,

Kam odcházíš, neslyším tvůj hlas,

Náš veselý smích, ty chvíle, kde jsou,

Bledé hvězdy, kam se poděl ten jas.

 

Myšlenky bloudí, neznají cíl,

Pocit mám, že nic nebude jako dřív,

Už nepovíš mi o čem jsi snil,

Neslyšný šepot koňských hřív.

 

Přes řeku Styx jsi se vydal,

S převozníkem v černé kápi,

Ke ztraceným duším jsi se přidal,

A horké slzy mojí tvář skrápí.

 

Prozraď mi, bál jsi se, či klidný byl,

Spatřil jsi světlo, směle za ním šel,

Když pozvolna utichal tep tvých žil,

S částí mého srdce jsi odešel.

 

Přála bych si vrátit čas,

Nebo aby to byl jen zlý sen,

Abys šel po jiné z tras,

A stále obýval tuto zem.

 

Chci si pamatovat vše cos mě naučil,

Jenže je těžké bez tebe žít,

Nikdy jsi se na věčnost neloučil,

Teď můžu jen na osud klít.

 

Nepřipravil jsi mě na to, až tu nebudeš,

Jak se s tím smířit mám,

Proč jsi jen tak krutý osude,

Co si teď počít, sama sebe se ptám.

 

Žiješ teď snad v jiném světě,

Tam kdesi, jsi opět s námi,

Kde slova nemizí v jediné větě,

Však tady jsme pořád sami.

 

Mrzí mě vše špatné co jsem ti řekla,

Však nemůžu již to zvrátit,

Ale víc už nechci být vzteklá,

Nemohu se od reality odvrátit.

 

Mnoho otázek a žádné odpovědi,

Spousty myšlenek nic nezmění,

Soužení o kterém ostatní nevědí,

Mlčenlivé ticho neslyšných zpovědí.

 

Je čas říct, navždy sbohem,

Odpusť mi a nauč mě naplno žít,

Osuš mé slzy a ukaž mi příležitosti za rohem,

Z dálky mě chraň jako otcovské lásky štít.