Jen ta zaflusaná budka tu do noci bude stát a plakat v synkopách

Nechť svět vede dialog o míru, o kyselých deštích smývajících rosu
z řas dětí na té krásné fotografii pralesa z Tanzanie..oheň a napalm..
Nechť poslouchá trubku Milese Davise plnou vzlyků..
pláče za jejich slepotu k prvnímu kvítku jara,
když piano zvolna ladí Čajkovskij a labutě vzlétnou na jezeře.
Já..Day dream believer..jdu spát.
Probudím se a večer možná půjdu do hospody “U bolavýho stromu“
na jeden panák žalu.
Zatím jsem doma sám a ta samota krásně voní po skořici..
---
Jak asi voní Tvoje vlásky? Šampónem po heřmánku?
---
Jen tak sedím a vzpomínám na tu prodavačku novin a tabáku z Dublinu
..tehdy plakala..
bomba jí roztrhala syna,
syna jednoho básníka vzlykajícího u pinty piva.
Myslím na Nohavicova Darmoděje,
co chodil po městě s flétnou od Hieronyma Bosche
a ta prý zněla jako zvon.
Myslím na milion dalších věcí, na Tebe jaká asi skutečně jsi, a zároveň na nic..
Asi se půjdu projít ven a budu pozorovat hvězdy,
protože hvězdy i na tu dálku jsou podle Hraběte cítit okurkovým lákem.
Zapálím si cigaretu a budu smutnej..sám v městě s milionem duší.
Odhodím nedopalek u naší smutný telefonní budky na rohu paneláku, kde jsme kdysi chtěli změnit svět..
Proč jen jsou lidé hluší?
Jen ta zaflusaná budka tu do noci bude stát a plakat v synkopách