Konec.

Sama ve velkém světě,

stočená v klubíčku,

bolest jen v jediné větě,

dřív úsměvy v ďolíčku.

 

Doba minulá bolí,

doba nynější víc,

vzpomínky, člověk se bojí,

je těžké dostat vzduch do plic.

 

Je náročné věřit,

nejvíc sama sobě,

s jinými měřit,

a nevyčítat tobě.

Nebo přece jen sobě?

 

Nechej jít,

zlomená duše nejde opravit,

snaha žít,

jednou půjde nahradit.

 

Snad najdeš ty verše,

poslední zpověď,

tvé zlomené duše,

která nedostala odpověď.

 

 

Snad zasloužím si černou růži.

 

Ty víš. Mám chladnou kůži.