Pátek třináctého

Třináctého

Byl pátek, temný to den,

Temnější večer, kéžby jen sen.

Když ukryt v roušce tmy

Já pozoroval dívku,

Dívku mladičkou,

I teď zuby skřípu.

Šla sama, hlava k zemi skloněna

Koutky úst i ramena svěšena

Šla sama, nad ní oblak smutku

Kapky se snášely,

Nikde nikdo,

Místo srdce průstřely.

Jak tak šla, nohama šoupala,

Všechny pocity ze sebe sypala,

Jak tak šla, kaluže plnila

Slzami bezcennými

Nikde nikdo,

Ona sama s trably svými.

Dny ubíhaly, bez smyslu

bez pochopení, plné nesmyslů

Dny ubíhaly, ona naplněna prázdnotou

Ztráta radosti

Nikde nikdo,

Snad jen starosti - dosytosti.

Když v tom najednou,

jak když květy sešednou

zřítila se k zemi, jak to bylo přesně nevím.

V ruce  střep

Krev se mísila s dešťovkou

Na břiše rána, na krku s jmenovkou

Stálo tam: „Promiň. Já už dál nechtěla být takovou.“

-