Cejch nekonečnýho planutí

Jen jednou za život může někdo tak blízko, nadosah,

Přitom tak vzdálenej, že vůbec si neumím představit,

Protnout mé roztrhané srdce hroty pocitů, nadoraz,

Okovat obručí z chladnýho kovu, vytáhnout hroty a ránu vypálit,

Cejchem nekonečnýho planutí, aby nezbylo ve mně nic,

Protože tohle je to, co tajně jsem si přál,

A ty?,Ty dál potichu obcházíš tu rudou vázu,

Do který nosím ti nechtěné kytice růží,

Ráda si vychutnáváš jejich pomíjivou krásu,

Neprocházej se v tak temnejch předsíních a komorách,

Protože můžeš potkat zástupy děsů,

A já? Jakoby trny všech růží, napuštěné atropinem,

Mou bohyní osudu, prošli mou kůží,

Srdce mé blázní, v místnosti se slzným plynem,

V ústech mám sucho, má hlava blouzní?,

Do očí potoky slz, jsem ve světě jiném?,

Ne, jsem stále živý, vedle tebe stojím,

Snad potkám tě znovu, potom co zhynem.