Vzpomínání

Z okna se vyklání
stará paní
v dáli zvoní klekání
(jakoby) jen pro ni.

V pokoji puštěný potichu
starý magnetofon
vzpomíná na mládí
slzy do očí ji vhání
každý smutný tón.

Brouká si tiše
(a snad i falešně)
písně svého mládí
zhluboka dýše
však mlčky a potají
bitvu ve svém nitru svádí.

Čas odvál co bylo
vzal manžela (i děti)
přemýšlí co zbylo
proč život tak letí?

Síla již v sobě má
je hodná obdivu
bolest co ukrývá
(možná i chyby)
co klade si za vinu.

U okna stávala
vzpomínala (často)
lásku mi dávala,
ale i přes to

čas plynul dál
a smutnou paní
si k sobě
po letech vzal.