Něčí stín...

Ahoj já jsem Tereza,
Ráda začala bych zvesela.
Ale smutná jsem,
Čím dál tím víc každým dnem.

Už snad ani bolest necítím,
Láskou své srdce zabíjím.
Od pláče už rudé čáry na tvářích mám,
Mé srdce je jako vykradený krám.

Cítím už jen smutek,
Klepu se jak lístek.
Slzy mi opět po tvářích stékají,
Neumírám s nadějí.

Ale bez ní,
Zabíjím se zlostí.
Nebolí mě nic?
Ztratila jsem cit?

Ne bohužel ne.
Nepůjdu teď ne.
I když smrt mě k sobě zve.
Je mi ze všeho zle.

Vlasy padají mi do očí,
Někdo do mého pokoje náhle vkročí.
Krok za krokem jde blíž,
Vidím pouze něčí stín.

Nechci vědět kdo to je,
Je mi čím dál tím víc zle.
Má krásný hlas,
Asi nemá v srdci chlad.

Pořád něco mluví,
Proč nemůžu poznat o čem rozpráví?
Nemohu poznat od sebe slova.
Strašně mi třeští hlava.

Ten někdo si ke mně sedá,
O něčem pořád kecá.
Nerozumím mu.
Mám srdce jako ledovou kru.

Slzy tečou pořád víc,
Probouzí se ve mně nějaký chtíč.
Chtíč po smrti.
Stejně už nemám žádné cti.

Žiletku již v ruce mám,
Člověka vedle sebe vůbec nevnímám.
Žiletku mi z ruky bere,
Proč? Proč mi zachránit se nepřeje?

Ten člověk s mou žiletkou odešel.
Nezajímá mě, kým byl můj život zachráněn.
Jestli zemřu dnes nebo zítra je už jedno.
Ale novou žiletku chce to.

Se životem se loučím,
Snad se brzo v jiné - lepší zemi objevím.