Velmi dlouhý epitaf

Mé tělo leží na zemi

už prolezly jej červy pomalu sežerou mi maso a potrhají nervy

ještě předtím dej mi chvíli přednést tenhle krátký brak

o člověku co býval snílek však zbyl tu z něj jen tenhle vrak

kdo zavinil tu změnu možná osud, možná kudla

byla lesklá, ostrá, ale teď jen matně zrudla

otevřela ránu a krev crčí jako voda

necítím už nic, přišlo jen čekání na spánek

a to vždy byla nuda

 

mé srdce prázdný zvon který nemá sílu být

však přišel o to co jím houpalo

proč se vzpírat, řekni proč to chtít

neboj bratře za chvíli už zastaví se na stálo

když už nemá touhu žít

oči jak dva korálky dávno plné smutku

sevřít víčka, stlačit slzu a cítit že snad puknu

že rozpolcená osobnost?

snad ty mě můžeš soudit?

to vše jen snadná zástěrka a legrace plášť

mou nemocí je nestoudnost

chtíč zažít v co jsem toužil

tak se netvař že mě znáš

mí přátelé má rodina

teď budou cítit zášť

ale nač se soužit

nač ten pláč však sám sebe jsem vrah

proč to všechno prodlužovat já necítil už lásku, teplo, chlad ani strach

 

to poslední mé naříkání o mém životě v hovně

však sám jsem si to posral

stačilo jen držet krok, poklonit se a snažit se jít rovně

teď zamysli se drahý brachu nad cestou svou

zda správně volíš kroky

nebo jsi promarnil své roky

a ruce vlastní tě teď podřežou

tak jako tak vzpomeň na mě a můj osudový tah

až příjde tvoje slabá chvíle

věř že z mého těla už zbyl pouze prach

 

to poslední mé naříkání o mém životě v hovně

zde leží kdysi mladý hlupák co neuměl stát rovně