Smutná řeka života

Po narození mi svět
smutek vpíchl do žil,
dal úděl mi nedospět,
abych život v samotě prožil.

Lávou mi tělo proléval,
jak sopky korytem,
ústy svými lhal
v kraji rozbitém.

V duši mé jsem poutníkem,
po ruinách starých měst,
po vlnách v moři divokém,
dál mám jít kterou z cest?

Až má řeka vyústí
do oceánu věčných snů,
do poslední kosti
se rozpadnu.