Pocit...který mě ničí...

Přemýšlím...ulička bloudím...přejít cestu nebo stát???
Přemýšlet a trápit své srdce nebo jít už konečně jednou dál???
Zmizel jsi jako pára nad hrncem....
nic jsi nezanechal...
jen ty hloupé kapičky co mi padají v bezedných nocích na polštář..
.když ptám se proč sis vzal
když jsi říkal...
mám tě rád...
ta slova bojí mě jako nože...
.přímo směřované do mého srdce...
stále si přeji slyšet ty slova zas...
snad už je pochopím a budu jich vážit
a neodmění tě smích a rozpačitý úsměv z mých rtů...
Byla jsem naivní a možná také lhostejná...
zahrávala jsem si s city, což mi nikdy nepřísluší...
chtěla jsem Tě rozdmýchat
jako vítr plamen...
místo toho jsem si srdce proměnila v uhel...
čekám...
kapesník v ruce žmoulám...
oči v žáru slunce přivírám...
Měsíci neodcházej ještě!!!!
Chci bloudit rájem...
kde za ruku mě stále vodíš...
tím krásným snovým krajem...
však ty sám dobře víš...
tam u vody...
u hřebíku ve dřevě...
připoutána okovy..
a sním stále o Tobě...
vrať se mi!!!
volá srdce mé...
slova se mi vrací v ozvěně...
nemyslí...
zapomněl...
slzy se propadájí jako rosa do trávy...
už o Tobě nikdy nechci znát žádné zprávy...
chci zapomenout, že něco bylo...
že se něco mezi námi stalo...
chci jít dál...
bez srdce to nezvládám...
je to to poslední co mám...
vnitřně sama v tichosti umírám...
a tím svíčka zhasla...
a nešťastnou lásku odnesla...

....doufám...