Nenávist

Venku již stmívá se,
já popadám meč.
Cítím jak mi rostou rohy...
ta bolest! ta úzkost!
Křídla padlého anděla prodírají se na povrch.
Lásku bojím se dnes cítit.
Zář měsíce odrážena v mých křídlech popoháněla mne dál.
Mé oči v tom mžiku spatřili tu krásu noci.
Všechny mé rány byly zahojeny.
Slyšela jsem rány podkov o kamení,
podemnou jezdec temný se na mne díval jako na skvost světa.
Život hned se zdál světlejší.
Kůň temného zavedl jej daleko do stínů,
kde ani na svou ruku nevidno, ani na tu vedlejší.
Ztracena jsem byla v té noci,
v těch siluetách zla které mi vzali mou spřízněnou duši.
Nepomohla by ani zář samotného slunce, a všech hvězd které v tu noc jasně zářily na nebi.
Ve chvilce byla jsem pokryta rýhamy od mečů a ostnů.