Poslední výdech

Za dveřmi stojím,
tak trochu se bojím.
Na dveře někdo klepe,
mé srdce rychle tepe.

Kdo to asi je? Kdo to může být?
V kukátku nikdo není, ale nepřestává bít.
Slyším jeho dech, cítím, že si mě chce vzít,
já však v tuto chvíli nechci odejít.

Tato osoba se neptá, nejde se před ní schovat,
nikomu nepomůže, jak se k ní bude chovat.
Nezjišťuje, zda dobrý, nebo zlý.
Jen jediný, že vzít ho má ví.

A tak mě odvedla taky i když proti mé vůli,
začalo mi být krásně, když jsme byli na cestě v půli.
Tak záhadný pocit, žádný starosti či strach,
jako bych měl všechno na dosah.

Naplněný pravdou, štěstím, taky láskou,
kde se to všechno bere, bylo mi otázkou.
Umírání nebolí, je to prostě krása,
když člověk najednou ví, že přišla jeho spása.

Za tohoto pocitu, je krása umřít,
člověk zapomene na vše, proč chtěl dál žít.
Jen ta krásná chvíle, kdy život před očima běží,
když při posledním výdechu na podlaze leží.