Cestou domů...

Paprsky světla povadlé
potkávám cestou domů
a duše peklu propadlé
hučí v korunách stromů!

Stín v srdci i stín za sebou
já s sebou světem vláčím,
zahrady voní rezedou,
ale já odtud kvačím,

aby mi líto nebylo,
že jinde vidím krásu,
měla jsi pravdu, Sybilo,
dočkal jsem se zlých časů...

Srdce je smutný postevník,
sám v sobě navždy skrytý,
já teď z chodníku na chodník
klopýtám jako zbitý!

S vánkem si tiše povídám
a žehrám na počasí,
na to, že v lásce smůlu mám
i život prostý krásy.

Snad odněkud se vynoří
ta tvář neznámé krásky,
pro jejíž úsměv zahoří
zas srdce touhou Lásky...