V druhém pokoji

Už nechci sedět pod oknem,

když svítá,

s cigaretou, kterou si nepůlíme.

 

Koupu se v slzách a tys‘

snad usnul /nebo to byl zpěv začínajících ptáků/

unaven monologem mých myšlenek.

 

Chci respektovat všechna tvá

sbohem,

ale jen stěží k nim nalézám odvahu.

 

Omdlévám uprostřed vět

se strachem

mluvit(,) bych se nerozpadla.

 

Tak tě prosím,

snažně tě prosím, řekni aspoň

 

ještě

 

jedno

slovo.