Pohanství

Černým lesem postava, tmavá duše, černá noc,
stejně jako povaha, svit luny na pomoc.
Prochází a klopýtá, vzlyky do ticha znějí,
bolestí obdařen dosyta, slyš jak noční ptáci pějí.
Zpěv jak výsměch připadne mu, v srdci trn ostrý,
hledá, hledá onu jámu, konec zdá se mu už prostý.

Vášeň, jenž v jeho srdci byla, zmizela, prázdna více.
Vina, snad ona se smyla. Stydíš se? Tvé červené líce.
Nešťastné vzlyky, slza kane, lesem znějí kroky těžké.
,,Máte otrhané šatstvo pane,“ drahé boty jsou teď směšné,
hanlivý smích v uších slyš, už se vykup ze svých hříchů,
ze světa, jak šedá myš, odejdi už bez ostychu.

Vlhká díro, díro tmavá, zde tvůj přítel přichází,
smrt se zdá býti tak snadná, bolest tvá s ní odchází.
Chvilka ticha, tolik vzdechů, nad stromy pomalu svítá,
na co čekáš, dřív tolik spěchu, nad tvou hlavou sýček lítá.
Smrt tě polkla, černá díra. Na dně leží nešťastník.
Zavržen, to křesťanská víra, však do dnes tu stojí památník.