Vězení

Nezotavila jsem se ze všech svých ztrát.
Copak to jde?
Lepší je člověku do očí lhát,
než srdce zranit.

Nevinné lži před vlivem vína,
utopím v jiskrách očí,
Jsem tedy vinna?
Povídej, já mlčím.

Ráda vykouzlím úsměv na tváři,
přesto čarodějka nejsem,
Ten úsměv přesto tak září...
Jsem to já? A kde jsem?

Tvá náruč vždy pro mě otevřená byla,
nyní zavřely se dveře,
navždy já sama tu zbyla,
se spáleným mostem před sebou.

Když začneme stavět lať po lati,
z obou stran k sobě,
ta snaha se vyplatí,
most pevnější může tak být.

Jednou budu stát před tvým domem,
unesu tě do naší země,
my navždy spolu budem,
v hlubokém lese, nikdo nás nenajde.

Kéž se moje oči jednou otevřou,
do jiného rána,
kde rány na srdci nepláčou,
kde nemusí být zazděny.

Když dáš cihlu k cihle,
zeď pevná bude stát,
kdo však proti ní půjde,
bolestí bude plát.

Snad jednou omítka opadá
a cihla ztrouchniví,
pak možná jednoho rána,
budu chtít něhu pocítit.