Písně bez potlesku

Černý slunce věrně kreslí černý stíny postaviček,
ulice je proudem květů, slz a zapálenejch svíček.
Zase jednou povíme si s dávnou partou kamarádů,
častěji se budem vídat, až smutek bude někde vzadu…

Je chladno na nohy, máš křehký prsty a divnej mráz ti srdce svírá,
Držíš se růže stejně pevně, jak naděje, co nikdy neumírá.
Trochu to zazvoní, to když ji položíš na kámen,
Sto lidí mlčí, a´spoň tě chytnu kolem ramen.

Venku se jaro dere na svět, řeky se nikdy nezastaví,
Jen lidi věřili by rádi, že smutek proudem slzí splaví.
kaplí se vznáší tóny písní, uvnitř nás vyznívají v stesku,
jsme zmlklí posluchači, těch zvláštních písní bez potlesku.