Černobílá láska

Pršelo...

DLOUHÝ KRK O NĚJ OPŘELA...
Bílý závoj ze sněhových vloček,
co příroda v šat sešila.
Tělo se klepalo,
věděla,
že zhřešila.

POD KŘÍDLA HO SCHOVALA..
Déšť bubnoval serenádu do jejích brk.
Pauzu mezi výdechy zkrácela.
(Docházejí mi síly...)
Ač slíbila nekonečnou lásku,
věděla,
že život před ním ztrácela.

POSLEDNÍ POLIBEK MU DALA...
již nemohla zvládnout tu zčernalou faleš
(z jeho těla)
Prudký náraz do těla cítila.
Jen slza skápla,
věděla,
že ze skály se zřítila.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

pršelo...

JEŠTĚ ŽILA...
bolest vládla v těle pomalu,
jako v krvi kapka jedová.
( Labuťí píseň v uších jí zněla)
Nechala se supem roztrhat,
věděla,
že její láska bude hladová.

...