Kdy už konečně bude mít člověk klid?, asi až uvidí světlo na konci tunelu

Byl klid, a náhle není, někteří lidé měli v smrti zalíbení.
Slunko svítilo, však náhle jako by vyhaslo, mrak ho zakryl, život zmařil.
Na druhém konci Světa, nevídaná rána zní,
a již také blízko slyším píseň pohřební.
A pak další rána, a další, a pak zase někde jinde, vzpamatujme se lidé.

Zášť, zloba, nenávist, zhmotnila se v kalenou ocel, Zemi vládne černý posel.
Sletěl shůry, černá křídla roztáhl, lidem smyčku kolem krku utáhl.
Již párkrát tu u nás na Zemi byl, a zanechal velkou spoušť,
a teď je tu zas, dohořívá svíce, v sýpkách hnije klas.

Na Světě chodí lidí pramálo, maloučko, slunce už občas zasvítí, je teploučko.
Pak zas od času se někdo s někým potká, dva lidé, tři,
a pak větší hlouček lidí, teď slunko déle a častěji vidí.
Prach, clona před sluncem je již pryč, a lidé zase pochopili,
že černý anděl nesmí býti jejich rádcem, nikdy neradil nám dobře,
vždycky to pak s námi šlo rychle z kopce.