Rezignace

Oblaka ve stádech plující krajinou,
labutí pera nadnášená větrem,
starý muž s tvrzením že ty chvíle pominou,
co tělo i mysl tvou naplní teplem.

Skutečnost,
ta bídačka vlezlá, jež příjmout ji nechtějí,
vkrádá se do tebe jak lupič iluzí,
v úprku před ní jak v divokých peřejích,
přivádíš sebe sám na pokraj mezí.

Probuzení,
přináší do světa nejtrpčí myšlenky,
zvláště když procitáš po době dlouhé,
na tento vlak nekoupíš zpáteční jízdenky,
naděje v cestu ti zbývají pouhé.

Desetiletí,
už třetí se před tebou otvírá,
s příchodem slyšíš i ozvěny konce,
čas roste naděje naopak skomírá,
že bránu ti otevře k rozmilé...
holce.