černota mé věže

Ztracená sama v sobě,

zrozená ve špatné době.

Příležitost v každé vteřině

tváří se nevině.

 

Já ztrácím život pro ten Tvůj.

Ale kde jsi?

Sama. Jsem sama.

Květinu nečekám.

 

Kde jsi? Kam ses poděl?

 

Tak daleko a přitom blízko.

Co dát Ti ještě mám...

Šeptáš sladká slova,

to taková je doba.

 

Na co se vzmůžeš?

Kde je opětování?

A CO JÁ? Kde jsem já?

Víš to?

 

Jako "dal a má dáti".

Ale co je to, co mi vrátí?

On je tam kdesi...

 

Cudnost? kdeže...

Jenom černota mé věže.

Maska lásky, to je ono.

Jen touha po blízkosti toho,

kdo si toho nevaží..

 

Mám radost, smutně píšu.

Mám starost, s nezájmem se ptám.

A koho já vlastně zajímám?

 

Kdo jsem a co hledám?

Kdo jsem a co nemám?

Kde jsem a kde je On, kde?

Kde?

 

Kolik snů má nebe,

a co je život, nebýt Tebe?

Nic a stokrát nic!

A taky  možná mnohem víc!

 

Mučíš mě, a já plesám.

Radostí ke dnu klesám.

Nejsem záchraný člun.

Kde jsi? Kde?

 

Víš kde mě máš,

tak jako, kde mě objímáš?

To není láska, TO znásilněné slovo.

To není přátelství.

Chci Tebe, nic víc nic míň.

 

Chladná, živá, samolibá.

Nezkrotíš mě, jen mě svážeš.

Chci svobodu jen v Tobě mít!

A v sousloví chci s Tebou žít.

Což nechápeš?

 

A kde jsi? Kde?

 

Kdo chápe mě, kdo rozumí mi?

Já chci mít také oporu.

A ne jen chladný cit, ta slova...

Ta odporná slova...

Ne. Už ne, už ne.

 

Já sama v sobě,

poslední ve své době.

Já hynu ve svém hrobě.

A Ty?