Nicotný

Zas odvahu nabral,

tvář svoji sklonil,

nad papír rozestřel

myšlenek moře.

Zas tady seděl,

pohaslé oči,

nad papír rozprostřel

své strachy, hoře.

Zas mlčky tápal

v koutech své duše,

v myšlenkách,

v srdci,

v temnotě.

Zas slova nabral

z hliníku hrnkem

jak vodu na poušti

jak teplo ve slotě.

Zase psal o ničem

a přitom o všem:

zrcadlem byly mu

slz slaných kapičky.

Nad stolem hrbil se,

metr devadesát,

a přitom cítil se

nicotně maličký.