Rozplývání v jinotaji

...A pak zůstal jsem pod velkým hrotem s kapající krví stát

tóny kapek zbarvených do ruda čím dál více se zvyšovaly

prosil jsem na kolenou o odpuštění, křičel jsem vše co mohl

nezbavoval jsem se pocitu viny, tlak dolehl, donutil jsem tvář

vytrysknout slzy

s posledními uschlými vodoznaky měl jsem v plánu říci ti

lásku z tisíce střepů nářků

nakreslit pod tvá ňadra vážku

rozsvítit blikající paprsky měsíce

 

ani jeden z nás nestane se svatým

stébla polámaného obilí do větru šeptala

vlak projel

kolem kotoučů břemen a rozfoukal

bílá snítka prachu na kolejích

 

zapomenutá hořkost v krku sílí a já zas nevím, kam mám jít

jakou cestu se dát, které rty jaké tváře políbit

možná, že mysl stále těkající ukazuje směr, nastavuje rty

listopad do hnědo-oranžové zbarven skrývá se ve snech

tvůj pohled jež míval voňavý nádech řekl mým dlaním

hořko-sladké sbohem

chtěl jsem se v tu chvíli rozbrečet, ale nešlo to

hlasivky náhle zeslábly, to proto, že pochopily

že jiného vyhnutí dávno není

že hněv za přátelství, nenávist za lásku nepromění

dvě větve, dvě slova skrz déšť prostoupily

odpuštění za větší podíl viny obrys za zdí nepochopil

a tak dál se plaví...

naše paví přání po stopách

rozesetého pláče v životech