černý sonet

Černý sonet

Ty nečinná pohromo, ve stínech se vkrádáš
k nářku smrti dokončila hrůzy v citech, stále sama hyneš,
černotou zešílela si, vždyť´ v nocích se hádáš,
v zoufalství nabízím dítek, stejně s ním jednou shniješ.

Dokončil tě někdo zezadu, abys ukájela svou povahu,
vždy nebyla jediná noc prodlená, aby toky slzy nebyly,
dokut´ pohrdala vším věčným, utichla se v omluvu,
v jekotu konečných závratí přestala řvát s nimi.

Zkamenělé srdce nestvůr, výčitkami začne praskat,
kolejnice nachystané rodinami,
plné povozy žel, pomstami vozí do komnat,
jejich duše navždy zatraceny.

V černé mé kráse, v naivní lásce zželelo se mi.
zrada barevné duhy je mé spasení, od ní jsem osvobozený.