Víly snů

Sedíš a do prázdna zíráš
na stíny předmětů na zdi,
spleen zavírá víčka, zíváš,
Víly snů Tě svádí.

V krbu oheň dohořívá,
nechce se vstát a přiložit,
ústa Tvá od smutku křivá
nehnou se, nemohou ožít.

Popelník na stole v kouři
nehnutě leží v té temnotě,
v níž oči Tvé se mhouří
a duše Tvá má souchotě.

Z krásných houslí pana Bacha,
volně tě ovívá čerstvý vzduch,
myšlenka smrti jindy tak plachá
teď obtěžuje Tvůj znavený sluch.

Vždyť to jest melodie naděje,
však nyní Tě do agonie sváděje.