Svědomí

Mží se mi rozhled,

skví se můj smutek,

ulpí můj pohled,

jak dna kotvy dotek.

Nesmím, však tápám,

řka, že nic neřeknu,

ztěžka, však lapám,

po dechu ve smutnu.

Zarytě vede mě,

černé mé svědomí,

po cestě dlážděné,

před brány Sodomy.

Snad zeleň pažitu nebeského

rozkvětiv úsměvu mého.

Snad výjev obzoru neviděného

zlákativ pohledu radostného.