Melancholie z okna

Rána....mlhavé samoty.

Rána, z níž uniká prázdnoty.

Pomalu procitá, pomalu klopýtá,

přestárlý blonďatý sirotek,

v blankytné samotě, jak sirný korálek.

Nevidí, jen bezhlesně pozoruje,

plynoucí smyčku kolem dne utahuje.

Jak vymalovaný, dnešního světla šlem,

každému temperou barevnou..

..pro mě jen špinavým úhlem.

Kol vše se raduje, veselí.

Vně mě život zaduje....zabolí.

Ptáčkové chvástavě pějí a poletují,

v zápalu nevídaném své mladé opatrují.

Lipové srdcoví laškují s vánkem.

...zatímco...

Srdce v mně tluče jen spánkem.

Jak plyne řeka té nádhery kolem,

zanáší póry ducha mého kalem.

Duše má zblácená, sténá a proklíná,

říkanky mládí neslyší, nevnímá.

Matka všech bují ratolestmi štěstí,

štěstí,

pro mě vždy bylo jen zaťatou pěstí..

Štěstěna, toť děvka netečná!

Ke mně jak hyena, jiným rozdavačná.

Nerad si ztěžuji, nerad zatracím,

ale teď všímám si, jak další den ztrácím.

A jak vpíjí se veselí obzoru v krvavou lázeň,

není znát kdo je, a kdo není ztrácen.

Nakonec taktéž ten sirotek vlasatý

odhalí, že nezná ni špetku mé samoty.