Smuteční primule

Smutek panuje v království mém,
jenž prožít chtěl jsem jak sen.
Ve snu je radost, krása na dosah,
avšak těžké je dosáhnouti.
Snu.

Bývaly chvíle společně strávené,
vzpomínky na něž splynou s věčností.
Bývaly chvíle, ty sladké momenty,
kdy jsme si byli blíž,
avšak ty o to nestojíš...

Sedím tu, za oknem déšť,
mysl prázdnou a čirou jak křišťál,
co ze tmy zazáří,
když na něj posvítíš.

Svým světlem.
Andělským světlem.

Jež je plné něhy a touhy,
co skrývá skromnost svou.
Tak prostou, jednoduchou,
až k pláči je na ztrátu pomyšlení.
Skrývajíc city, jak ořech své jádro,
do doby, než ho někdo rozlouskne.

Proč?
Proč je to tak a nejde jinak,
myslí bystrou osud svůj tvořit,
než vám ho někdo stihne zbořit...

V tom je má síla, leč i slabost,
šířiti co znám a cítím,
zdobené lučním kvítím.

Něžná primule, prvosenka,
značí jen smrt a utrpení,
na konci cesty životem svým,
jenž znovu a lépe prožít bych chtěl...

Chtěl...

Dnes už nechci...
Dnes jsem to už vzdal...

I to prosté chtění...