Balada o stínu

Balada o stínu

Stál tam vždy kdesi vzadu.

Jen tak asi pro parádu.

Stál tam a nikdo jej ani neviděl.

Nikdo si ho nevšímal a on se nestyděl.

Stál tam vždy kdesi vzadu.

Občas zahlédli jsme snad jen hlavu.

Nevzpomeneme na jméno, ani vzhled.

V podstatě není o čem vyprávět.

Stál tam vždy kdesi vzadu.

Ignorovali jsme i barvu šatů.

Jen koutkem oka zahlédli jsme ho.

Víme jen že měl ruce, nohy, tělo.

Stál tam a pak jednoho dne zmizel.

Byla tma. A on nám stále chyběl.

Ten, na něhož jsme nevzpomněli nikdy snad.

Teď chybí jako přítel, jež měl nás rád.

Svět zhasl a ani bludička nesvítí na cestu v době temna.

Ani očička kočce nesvítí, té jež byla věrná.

Pes nejde v našich šlépějích jako věrny přítel.

Však s pocitem úzkosti roztrhl se snad pytel.

Nestál tam a my jež jsme se ho snad zřekli,

Jsme najednou zlí, bezmocní a vzteklí.

Jako když vodopádů dravý proud…

Již nestihneme vykřiknout.

Nestál tam a kdyby stál,

jistě by nás litoval.

Jak jsme padli na kolena.

Jak v tmě bloudíme beze jména.

Nestál tam a stát už nebude.

Och jak zlý jsi Osude!

Ten co tam stál byl náš stín!

Ten nestojí již za mrtvým…