Zazděná duše

Soumrak bezmoci na mne padá,
z něhož vysvobození si žádá
má žebračka duše raněná,
v těle dekadenta zazděná.

Zlámanýma rukama buší
do zdí, jež jsou snůší
myšlenek a imaginací
a princezen, jež požírají draci.

Topí se v hnilobách a kouři,
v temných komnatách se souží,
v pokojích bez oken a bez dveří
ležíce na zemi se zkřivenou páteří.

Jen v rohu ještě svíce plápolá,
z níž lehounká naděje volá,
než zhasne docela.

Potom tma prostor ovládne
a veškerá naděje se rozpadne
jak ideály padlých andělů,
v hromádku černého popelu.

Zdi se pomalu ssouvají,
ostatky duše couvají,
v křečích se vzdouvají.

Ozvěny zní zvenčí,
hlasitost stále menší,
však duše řve a ječí.

A až i ona dozní,
co zbude, co z ní,
v tento den Pozdní?