Poušť

Bez života krajina,
jen po dunách tu vítr pluje,
ta jednotvárná pustina,
kde písek stromy nahrazuje,
kde nikdy nezněl ptačí zpěv,
kde o vodě lze jenom snít,
kde není láska, není hněv,
kde není co dobrého vzít.
Nic než rozpálená zem,
na níž zlaté slunce sálá
stále více každým dnem.
Ta zem jako by se bála.
Vždyť ráno, večer ostrý jas,
a nelítostné poledne,
kdy slunce kruté zas a zas
svým žárem všechno sežehne.

Nyní postava tu stojí
na písečné horké pláni,
bolest a strach v tváři svojí,
poutnickou hůl ve své dlani.
Zde stojí, hrdlo vyprahlé,
neví kde a neví kam,
zrak kolem bloudí zoufale,
jen poušť však vidí, je tu sám.
Žádná voda, potrava,
on však chtěl by ještě žít,
tak za sluncem se vydává,
vždyť není za čím jiným jít.
Jak plameny však je ta zář,
to slunce vybíjí si zlost.
A poutník, v žhavém písku tvář,
volá, prosí o milost.

Náhle mizí slunce žár,
už žádná sálající zem,
ale tráva, stromů pár,
oáza, jež není snem.
Šepot vody:"Pojď, pij hned,
napij se mne i tisíckrát."
A poutník sotva svlaží ret,
už nežízní, už nemá hlad.
Pak večer napojen a syt,
když spánku téměř podléhá,
v srdci pokoj, v duši klid,
do stínu šťasten uléhá.
A jistě ví jen jediné,
když kolem zří tu krásu:
zde zůstane, zde spočine
až do nejdelších časů.