Samovrah

Samovrah

Rychle teď běží osudu člověk vstříc,
však před tím okamžikem osuší si líc.
Spěchá, již dohání osud, svůj cíl,
nemá už proč by se pro svět zastavil.

Vzhůru až k pahorku bez slz a strachu,
uhání sotvaže, stopy jdou v prachu.
Vzhůru tam k vrcholu směřuje jen,
ve chvíli, jak začal, skončí svůj den.

Na místě stojí teď osudu v tvář,
odhodlání jeho doprovází sama slunce zář.
Průvodce prologem, prostředkem i koncem,
bude mu nyní věčným svědkem.

Pohledem posledním na zemi spočine,
pak ihned, jak může, paže své rozvine.
Chvíle skoku, rozloučení, nastalo teď v okamžení,
jak pták teď cítí se, poslední pozdravení.

Křídly ač nemůže, pažemi mává,
ví však, jak myslel si, k zemi už padá.
K zemi jež čeká ho, obejme a stiskne,
ozve se strašlivý praskavý zvuk.

Teď spočívá tu zde na kamenech, tělo polámané,
neslyše žádný hluk, hlas či hudbu nikdy víc,
již nikdy nepohlédne na měsíc.