Ztracená

Zdá se to jak věčnost celá,
kdy zde jsi byla naposled
shrnujíc si vlásky z čela.
Ach, krásný byl tenkrát svět!
Jak dřív jasný nyní však
do šera se ztratil, skryl
za neprostupný černý mrak,
jenž deštěm radost uhasil.
Tvář tvá jak vadnoucí květ
z mysli se mi vytrácí.
Volám, prosím: "Vrať se zpět!"
A srdce tiše krvácí.
Tiše, nikoliv však málo,
bolestí až umdlévám.
Copak jen se s tebou stalo?
Kde? Kde jen tě hledat mám?

Kam ztratily se oči tvoje,
dvě hlubiny, v nichž tonul jsem?
Teď mé jsou plny nepokoje,
kéž tvých by byly nálezcem!
Kéž jak dvě naváděcí střely
k tobě by se přihnaly,
opět spatřit by tě směly!
Kéž následně by selhaly!
Kéž jen zlomek Boží moci,
střípek měl bych z Jeho sil -
ze slz kalných v temné noci
radost, smích bych vykouzlil,
jak spisovatel ve svém díle
čas bych vrátil, změnil děj.
Moc žádná však a pryč jsou chvíle,
kdy zřít jsem směl tvůj obličej.

Bolest jak jed podlé zmije
v bytí vše se dostala.
Naděje však stále žije,
mlčky, sama, ... ZŮSTALA!