Balada o modrých očích

Šla dívka podél železniční trati,
mladá, sotva svých osmnáct slaví let,
přemýšlí, co může za její strasti
a zda se má domů ještě vrátit zpět.

S hlavou skloněnou, zrak upřený do oblázků,
bloumá a jakoby cestou něco vytrácela,
myslí na sebe, na svůj život, kdo dá jí lásku,
melodie smutku se v ní rozezněla.

To, co z ní padalo, byla duše, její cáry,
šla sama, sama, smutná, tak opuštěná,
jen s modrýma očima svýma, jež hrály
do šera na harfu života, nesouce smrti věna,

pro jejich svatební den smutný bez hostů.
Z poháru jejího veselí černá tma upije.
Srdce, jež bušilo, ztvrdne v nehybném nerostu,
jako srdce, když svého Romea ztratila Julie.

Z dálky jako Hrana houká vlak,
jenž způsobuje chvění ve hlase,
přijíždí sebrat jí z modrých očí zrak.
Rozhodnuto, na koleje sama vrhla se…