Sen kvítku pampelišky

Sen kvítku pampelišky



Naříkal pampelišky květ,

rád že by poznal širý svět.

Nemohl nad ránem dočkat nový den,

krásou krajiny byl unešen.

Jako každý kvítek ke slunci se natahoval.

Však k nebi smutně zvedal zraky,

sledoval oblaka a poletující ptáky,

nad jejich štěstím lamentoval.

Nad loukami, lesy a jezery si přelétnou,

za kterýkoliv kopec nahlédnou,

svět jako na dlani mohou mít.

Ne jak pampelišky květ jen doufat,

a nad údělem kořenu zoufat.



„Velké máš přitom, kvítku, štěstí,

pohled za naše vrchy podává podivné zvěsti.

Lidé si přírody moc neváží,

na hloupost svoji pak často doráží.“

„Ať se na mne kdo chce na louce kření,

že svět je takový možné snad není.

Těch nádher jen co kolem sebe vídám,

s novým ránem stromy na stráni vítám.

Jen chtěl bych poznat více nádher, miluju svět.

Proto občas mrzutým jsem,

že nikam jako ptáci nelítám.“



Den po dni neutišně plynul,

kvítek pampelišky mrzutějším,

klobouček lehounce šedivějším,

že sen jeho jej stále minul.

I hvězdičkám v noci začal závidět,

spící lesy, hory, chtěl vidět.

Nezavřel se ani před šumícím deštěm

a nadšeně kapky vody zpovídal

o místech, kde nikdy nezavítal.



Sluníčku kvítku líto bylo,

větřík proto poprosilo,

aby pampelišce sen konečně splnil.

Bílá chmýří ve větru se vznesly,

mrzutosti kvítku rázem klesly.

I když jen na malou chvíli,

přece jen poznal z výšky svět.

Ani kvítku nepřišlo, že tím je jeho život u konce,

se svým splněným přáním

usínal však slaďounce.



o.v.a 2015