Vanitas vanitatum

psssssst, tiše šeptáš

neříkej ta slova do tmy a na jeden nádech

užij si jejich nitro  a pocit toho, že znějí poprvé

a naposled

popraskanými rty utíkají slova aniž mají smysl

chtějí zraňovat a plout do mých uší

a nemám sílu je zastavit v ten pravý okamžik a odrazit je

nemám štít, plují tiše do mě

pssssst, takhle se umírá?

ptám se někde uvnitř sebe na něco co znám

a z nitra kupodivu přichází odpověď až zázračně rychle

ano

temnými barevnými konci něčeho živého odkapává naděje k zemi

jako liány deštných pralesů pohrávajících si mezi slunečními paprsky

dotýkají se v jednom momentu mokré půdy,

dotýkají se Tebe