Lítost a barvy

Je ti líto
tvého času,
je ti líto
tvého hlasu.

Nestačí to?
Stále více!

Krutý pohled,
rudé líce,
prsty trhá,
krky drtí,
kyslík prchá,
voníš smrtí.

Takhle by skončit nemělo,
tělo, co pryč letět chtělo.

Ale zem je příliš hebká,
budiž ti je hlína lehká.

Zavrtáš se do mechu,
pryč z jejího doslechu,
tady tě nic nezraní,
barvy schovej do dlaní.

Tak. A stojíš zase v koutě,
černé prsty škrábou, rvou tě.

Mlč. To ticho, to jim stačí.
Svoje barvy v duši máš,
barvy, co ti mozek tlačí.
Po právu je ukrýváš.