Moje duše

Mně moje oči nepatří,
a moje ústa, tak ty též.
Když mysl moje promluví,
tak zazní jenom sprostá lež.

Mně nepatří už vůbec nic,
já loutka bezmocná jsem jen.
Když z drápů svých mě nepustí,
tak uvadnu v objetí mdlém.

Však pocit, který ve mně budí,
ten pocit, který ožívá,
když k pohybu mě tiše nutí,
když k věrnosti vyzývá...

Nepustí mě, ne, to nechce.
Mrznu v jejím objetí,
moji mysl zdvihne lehce,
to můj osud zpečetí.

A nadechnu se. Ještě jednou.
Opakuji rutinu.
Moje tváře opět zblednou.
Jen okamžik. Pominu.

Vzdálí se. Tak křičím v tichu:
„Proč nechala's mě v samotě?“
Mé tělo propadá hříchu.
Klesám dolů v temnotě.

Tak naříkám, prosím ji:
„Vrať se ke mně prosím zas!
Bez tebe nepřežiji...“
Bez ní utichá můj hlas...

Ticho moje uši trhá,
krev můj osud zpečetí.
Když životem člověk mrhá,
stává se z něj prokletí.