Cizopasník

Křik dítěte veselý,
křik ženy na porodním sále,
mé ruce se zachvěly,
vrací se mi to stále:
myšlenky na jekot,
krev a bolest
běží mi hlavou jako o překot,
můj dech se mění v šelest.
Dech mělký, jemný,
dětský hrudníček se zvedá.
Dech rodící ženy,
jejíž utrpení zmírnit se nedá,
podobá se dechu oběti
štvané skrze les zrůdou.
Jakmile dá život dítěti,
jen hezké vzpomínky zbudou.
Na matku, která křičela
a svíjela se v bolestech,
když její svatyně hořela,
když docházel jí dech.
Na matku, které domovem se stal les,
tam leží, roztržená,
na jejíž památku pronesl kněz:
„Nešťastná rodička, milovaná žena.“
Existují slova stvořená pro ticho,
jež jsou vždy slyšet jen malinko.
S láskou jsi nesla své velké břicho
a za to Ti děkuji, maminko.


Přivést dítě na svět,
plod malé slzy lásky,
strašně při tom trpět,
když koženými pásky
na stole leží připoutaná,
krví se barví bílé povlečení,
její růže tlakem potrhaná,
nic krásnějšího než porod není.
Opravdu není?
Námahou omdlít,
horečnaté snění,
blažený klid.
Opravdu klid?
Výčitky, temné myšlenky…
Rozhodnutí matky, manželky,
ženy, která má právo
rozhodovat o svém těle.
Není přece zdrávo
mít v sobě nepřítele.
Roste rychle – parazit.
Od bílých plášťů si nechám
kleště do lůna zarazit.
Pláču, vzdychám…
Ale už je to pryč,
už to není,
zmizel život,
zmizelo utrpení.
Vše je ztraceno,
potraceno.