Jedna z těch horších

Hmotností věcí bez hmotnosti
mi už pomalu praská hlava.
Víc už Ti nabídnout nemůžu.
Rozvrzaný schody, první, druhej,..., sedmnáctej.
Hlasitý ticho
co není jenom trapnej oxymoron,
kterej se hodilo použít.

Je tady.
A já si do prázdna pomyslím
"Jak jsi mě tu mohl nechat."

Nemůžu dýchat.

I po těch všech letech,
mě svým lhaním pořád dokážeš překvapit.
Rty už máš nějakej ten pátek popraskaný a já si nemyslím,
že by tím pravým důvodem byly tvý kažodenní cigaretky,
protože
co je cigareta v porovnání
se všema jedovatýma větama,
co jsi kdy řekla
a co tě nakonec stejně dostaly.

Nemůžu dýchat.

Ležím v posteli, v ruce opice,
která je víc slaná než mokrá,
i přes to, že jsou slzy z devadesáti devíti procent voda
a z jednoho sůl.
"Jak jsi mě tu mohl nechat,
když jsi to všechno věděl."

Rána dveřma.
Necítím nic.
Necítím nic.
,...patnáct, šestnáct, sedmnáct.
Konec.

Někdy můžeš nabídnout všechno
a i tak to bude málo.



15.7.2016,
23:15
Já.