Princezno, nezlob se, nejsem princ z pohádky.
Osud je loutkářem, jenž tahá za drátky.
Smotal nás k sobě a pevně nás uvázal.
Láska je cesta, jejíž směr nám dvoum ukázal.
Jenže, jak plynul čas, my sešli jsme na scestí
a, i když bloudíme sem a tam, jsme spolu, naštěstí.
A já vím, že mám chyby, ztrácím Tě z dohledu.
Vidím to na jednom z tvých bolestných pohledů.
Nikdy jsem nechtěl pít, teď v lahvi se utápím.
Říkáš, že chceš chceš jen čas, já časem se utrápím.
Čekám a čekám, kdy zájem svůj projevíš
a čekat budu dál, to přeci dobře víš.
Svázaný v samotě mohu jen své svědomí zpytovat,
neb vzdáš-li se pout se mnou svých, už nezvládnu milovat.
A tak sedím tu a vymýšlím doznání pro ni -
pro princeznu, pro kterou chci být princ na bílém koni.