Padám....

 

Sedím v koruně, nejvyššího stromu,

sedím a koukám se, z té výšky dolů.

A přesně v tu chvíli mi v hlavě blikne nápad,

co kdybych se naučila létat

jak pták...

 

Stačí roztáhnout křídla, odrazit se, snad pomůže víra,

mávnout křídly, nabrat vzduch, užít si pocit síly.

 

Vznáším sev oblacích, blankytného nebe,

vpodemnou hladina, v níž vidím sebe,

zmatenou bytost s otevřeným srdcem, 

která už nechce osud mít vládcem.

 

Do svých rukou osud beru, stáhnu křídel rozpětí,

volný pád přichází, už neletím

jako pták...

 

Teď už padám... jako hvězda z noční oblohy,

padám... do nekonečné temnoty.

Padám... se víru myšlenek se točím.

Padám, padám padám, litovat už nestačím.