Dvojice

Už nemám sílu,
to vše bere mi víru...
Začínám cítit síru z pekla,
kterou démonům lidská lhostejnost vetkla.
Předvěst to jakási,
předzvěst teskné temnoty,
těla, ducha, samoty.
Tak v zkáze svého osudu
snad míru srdce dobudu.

Či spíše muka,
ta jež zažil jsem,
vytváří v mysli hořký sen,
jež ke břehům je vyplaven.
Břehy jen iluzí pomíjivou,
nejsou darem ni ochranou.
Jen součástí marné touhy.
Krve jsou plné strouhy
a zloba tvoří proud.

Tak zmátla a polapila slavné reky.
Mnozí v ní umírají.
Mnozí jí nepoznají.
Podoba jest zde obrovská,
chce se mi říci...je božská.
Snad dělá to ten zimní čas.
Život je, doufám jen hořký sen
a pak...
...snad přijde ONA.

Ať TA , či TA,
jsou si tak podobné.
Toužíme však jen po jediné,
a druhá nám ji vyčítá.
Nejsme jako zvířata.
Chceme žít a v mysli čistý cit.
Je to snad prokletí,
lpět na tomhle světě, v této dimenzi,
toužit po lepším bytí?

Ale hnutí mysli nezmírní bolest jenž trpí obnažené city.