Znám město, kde čas existoval ještě před stvořením vesmíru.
Navštívila jsem jej už dvakrát,
Však s touhou vidět z něj víc, ráda bych se vrátila.
Vykřičela jsem své jméno do všech jeho koutů
A v ozvěnách
Se mi vracely vzpomínky na dřívější svět.
A jak dny postupně splývaly v měsíce a roky,
Jen dva dny,
Dvě návštěvy z té spleti dní mi stále vyčuhují z davu.
Byla jsem turistou v nejlidnatějším koutě světů.
Však pokaždé, po usnutí,
Ocitla jsem se zpátky, zpátky před branami.
A lidé toho města se neptali "proč?"
Ptali se "jak?"
A já jim odpovídala, ztraceným, sobě rovným.
Jako prchavá myšlenka, či nedokončená věta
Se rozpadám a končím v metaforách
města, které se mělo stát mým domovem.
Znám město, kde čas existoval ještě před stvořením vesmíru.
Stále slyším jeho volání, které se nese napříč světy.
Zatím nikam nespěchám.
Však jednou, s jízdenkou v kapse a dírou v srdci
Stejně nastoupím
Pod vlak.