Somnambul

Bytí mé jest horečkou
spalující mi psyché,
jsem sběhnuvší ovečkou,
jsa plujíc po vodě tiché.

Jak somnambul jdoucí
v jsoucnu metafysickém,
ego mé jest vroucí
v plamenném žáru mystickém.

Za hudby písní starých,
jež pějí elegický chorál,
pozvednuvší hořký kalich,
z nějž puch blínu mne ovál.

Kéž tento zlý morytát,
tlející v kryptě prohnilé,
nenavracel se nastokrát
a ukončiti moh‘ vše nemilé.

Sny přibývajíc stále buší
do bran zahrad mých,
kde labyrint zbloudivších duší,
kde Minotaurus vždy je tich.

Co jest chiméra, jest realitou,
neb vše zdá se možným býti,
a uchopivše ilusi zpitou,
sám jal jsem sebe zpíti.