Jehně

Byla louka, louka zelená,

a páslo se tam ovčí stádo.

Každá ovce jak bělená,

i každé jehně, až na jedno.

To narodilo se v černém rouše

a každá ovce si jej dobírala.

Prý smůlu a zkázu přinést může

a proklínaly matku, jež mu život dala.

A tak bylo jehně ze stáda vyhnané,

jako psy hnaly jej ty ovce pryč.

Do noci, do temných lesů zahnané,

teď musí bloudit, co víc?

Černé jehně ve tmě se ztratí,

však neunikne vlčímu zraku.

Čas života se jehněti krátí,

svíráno je v čelistech strachu.

Bečí o pomoc uprostřed lesa,

ale nikdo jej tu neslyší.

Hlas jehňátku náhle klesá,

když zří oči se blížící.

Vlk už přichází s úsměvem na tváři,

jehně se pouze přikrčí v mechu.

Jeho drápy ve tmě září

a blíží se blíž, není ho slechu.

Pak naposled jehně vydechne,

když ucítí pach krvavého vánku.

Do mekkého mechu lehounce ulehne

a upadne do nekonečného spánku.

Tak skonalo jehně, co vyhnáno bylo,

co vlčí tesáky zabily.

Kdyby ty ovce, co tenkrát mělo,

dříve myslely, než mluvily.