Kam ztrácí se chuť psát i čist,
proč netěší mne jara květ?
Nihil sub sole, jsem si jist,
obléknu rubáš smutku hned!
Netřeba na životě lpět,
když do srdce se soumrak vkrad,
neslyší rytmus kastanět,
kdo při nich miloval se rád.
Čas žít, čas tiše odejít,
moudrý, kdo rozeznal to vkrátku,
snad verše mé dál budou znít
těm, co rád měl jsem, na památku...
Já srdce plné lásky měl,
však nyní na duši pad stín,
snad z dlouhých promarněných let,
snad z prázdných větví jeřabin...
Ty listím obalí se zas,
časem i květ je ozdobí,
však cosi uvadlo tam v nás,
prázdné jsou citu nádoby...
Bylo to krásné, poprvé,
i repríz bylo vcelku dost,
však staré lásky za nové
nesměníš, ohlodaná kost
na sobě více masa má,
než zbylo touhy láskou žít,
poustevník sluj svou dobře zná,
kde vraždí v srdci každý cit...