„Než utichnu naposled“

Smrt - tu každý z nás jednou pozná,
někdo dřív, později - možná.
Jednou každému zavře oči,
do mysli znenadání vkročí.
Smrt si s námi zahrává
a nakonec vždy vyhrává.

Život není pohádkou,
ona si hraje s oprátkou,
kterou ti krček ověje
a pak se temně zasměje.

Posledních pár nádechů a dost,
zbyde ze mne prach a kost.
Uvnitř sama, bez světla,
duše z těla vytekla.
Rty mlčí, srdce nebije,
smrt chopila se režie.

Když jsi s jinou, srdce puká,
bdění, to jsou strašná muka.
Kvůli tobě po tmě pláču,
v jiný moment štěstím skáču.
Miluji tě, proklínám,
ignoruji, předstírám.

Bála jsem se ti to říct,
bylo lepší neříct nic?
V hloučku lidí jsi vždy stál,
sklopila oči a šla jsem dál.

Nevěřím v nás, nevěřím v nic,
jsme jak rub, co nemá líc.
Chci ti říct vše, co honí se mi hlavou,
měla jsem být více dravou.

Obtáčí se kolem mne jak ostnatý drát,
pocit nevysloveného - mám tě rád.