Andronik

Ta němá dogmata šedé doby,
spočinou na všem,
co tebe matko zdobí!

Žal můj hluboký jak propast bezedná,
kde smrt závoj halí a duše zůstává.

A krutá fakta roztříštěna budou,
jehlou z ocele skrze nebe,
pak zasáhnou i tebe.

V němém úžasu pak pohled tvůj spočine,
když rozum káže o vině a nevině.

Slova jak řeka vylitá z koryta louky zaplavit dovede,
natož můj žal ba slzy, mračna rozedme.

Do prašné cesty ted budu osud psát
a poslední vteřina bude můj kat.

Mé myšlenky srší raději ke kamenu než člověku,
tak hluboký a bezedný je kalich poznání.

Ať zkamení svět v němém úžasu,
při pohledu na smrt opodál stojící.

Již nebe pláče a zem se v slzách topí,
však zmrzlá voda nenapojí hada.

Snadno nám křivdy zkřivily hřbet...