Balada mládence

Šum lesa, cvrkot ptáků,

kteří volně odlétají do oblaků.

 

Maliny po cestách jak rudá rosa,

má milá, zde chodívala bosa.

 

Její modř očí teď studí, jak lesní studánka,

pohled bodá, jak jehličí...co se změnilo? - Hádanka!

 

Můj šat již zlatem neleskne, jak sluneční zář,

dívkám ve vsi dávno chybí usměvavá tvář.

 

Přišel jednou pán - vyřvával...jak kohout na dvoře:

"Pojďte, mládenci, pojďte - uvidíte oceány i moře!"

 

Ach, dychtil jsem znát veškerý náš svět,

nestačilo znát jen obyčejný vesnický květ.

 

Čekal jsem mnoho skal, lesů či obyčejnou růži,

ale v mladické hlouposti jsem poznal válku na mé kůži.

 

Slzy dívek, jak velké kapky deště do ran,

střelba z pušek - jak havraní křik a klování vran.

 

Miloval jsem koňský běh, svobodu polí a vůni lesů,

však teď cítím nicotu, jsem pln hrůzy a temných běsů.

 

Co když kůň ušlape vojáčka, co když v poli uvidím krvavé tykve,

ne, páni, ne - jsem příliš mlád, aby mi ustlali do rakve.

 

Vyměnil bych čas bolestí a neustálých umíráčků,

opět za vůni našich luk a bezstarostné pozorování mráčků.

 

Letí, letí slepé stříbrné ptáče,

obloha, smutkem nad padlými, potichu pláče.

 

Vlčí máky vyrostly z krve mnohých padlých mladíků,

upleteno mnoho věnců z lučních i lesních keříků.